Moje hraní

K háčkování mě přivedla mamina s babičkou již v útlém věku. Zatímco babičku si pamatuji, jak celé zimy háčkovala koberečky a rohožky z proužků látek, maminka háčkovala hlavně vánoční a velikonoční ozdoby. Nikdy jsme si v rodině nepotrpěly na žádné háčkované dečky (všehovšudy vlastníme, myslím, asi dvě ), ale takový nazdobený vánoční stromeček či vázička s kočičkami, to jako můžem.

Moje první uháčkovaná očka  a sloupky byly za pomoci babičky při již zmiňovaných rohožkách. Dnes docela obdivuji její trpělivost, protože co jsem mohla, to jsem zpackala.  Vzniklé rohožky byly všechny výstavně zubaté (nepřidávala jsem řetízková oka při otočení po krajích), ale babina vše vždy odborným okem zkontrolovala a uklidnila mě, že "pod schody to bude dobrý, tam se to vytratí".

Při rohožkách jsem si natrénovala jen krátké sloupky, ale znalkyně (či snad i znalci?? ) jistě vědí, že tu máme také sloupky dlouhé, dvakrát a vícekrát nahazované, sloupky poloviční, sháčkované dohromady či třeba pikotky. A za těmi už je podepsána moje maminka. Zrovna zítra tomu bude 14 let, co si osud s námi nehezky zahrál a my zůstaly doma samy. Tenkrát jsme naprosto odmítly chystat nějaké Vánoce a řekly jsme si, že už nikdy nechceme mít stejný stromeček, který jsme mívali jako šťastná rodina. Večery jsme začaly trávit s háčky v ruce a napřesrok už se nám v obýváku pyšnil (sice umělý, ale náš ) stromeček s háčkovanými ozdůbkami. Časem se nějak zažilo, že v období po Vánocích jsme háčkovaly vajíčka, v období po Velikonocích pak andělíčky a vločky. Doufám, že se mi co nejdříve povede vše nafotit a fotky naklikat do fotogalerie.